FIKCIA PODĽA LEKÁRSKEHO SERIÁLU: ZÁSTAVA - KAPITOLA ŠTRNÁSTA: DÁRKY

 

Kid si prevzal bielu obálku a vybral z nej 2 lístky na automobilové preteky.
K: "Dík." usmál se. Prezeral si modré obdĺžnikové útvary.
K: "Tati! Vždyť to je už tuhle sobotu!" S radosťou vykríkol.
D: "Jo." Sledoval svojho syna.
Potom sa pozrel na Markétu a uvedomil si, že má niečo aj pre ňu.
D: "Promiň. Tohle jsem koupil tobě." Šahol s pravou rukou do vrecka a podal jej biele čosi.
Ma: "Co to je?" Tázala se priskoro, pretože, keď ho trochu potriasla, šnúrka sa rozplynula po posteli.
D: "Máš psa. Tak budeš potřebovat nějaký vodítko." Nechápavě ji odpověděl.
Ma: "To je skvělý. Děkuju, Davide." usmála se.
D: "Tak vidíš Kide. Tohle je radost, a ne to co si tu předvedl ty."
K: "Já se těším. Je to paráda." Skríkol. David prikývol a chystal sa odísť.
K: "Teď je uvidím a pak budu moct i jazdit." David sa otočil.
D: "Ne.. nebudeš závodit. Já tě převezu v mým autě. Ale... ne... nebudeš závodit. Zakazuju ti to. Je... Je ti to jasný?" Prstom mu pohrožoval.
K: "Jo..." Prevrátil oči.
D: "Tak já jdu. Se... převlíct.. Pak pracovat." Mrknul na nich a zavrel dvere.
Mery bola celá nesvoja. Nevedela, čo má robiť, ako sa má cítiť. O pár dní majú Markétu pustiť domov. Domov do Prahy. Tam majú svoj domov. Preto sa rozhodla, že dnes do nemocnice pôjde až počas návštevných hodín. Kid sa rozlúčil s Markét a David ho pustil domov.
D: "Kdyby se něčo dělo, volej sousedke. Nebo ji zazvoň. Já nevím, kde budu. Ale ak by to bylo hrozně blbý, tak volej i mě. Hlavně buď doma. S tou rukou nikam nechoď, a hlavně ne pod auta."
K: "Bože, tati. Nejsem malej ani blbej." David ho postrapatil a radšej nič neříkal. 
Keď však vyšiel s Kidom z izby, odtiahol ho mimo.
K: "Můžu tady počkat na Mery?" Obrátil se.
D: "Proč?"
K: "Chci se rozloučit. Teď bude tady jenom Maky. A já budu doma."
D: "Já jsem z tebe zmatenej. Chceš domů nebo ne?"
K: "Jo, chci. Ale chci se rozloučit s Mery."
D: "Tak jdi ke mě a když přijde, tak tě zavolám. Já vlastně ani nevím, kde je." Chytil sa za zátylok.
K: "Pohádali ste se?"
D: "Ne, vůbec ne." Rázne odpovedal, ale sám si nebol istý, či nespravil niečo, čím ju ranil. Dary vedeli, že sa ich malé dobrodružstvo pravdepodobne o pár dní skončí.
Mery prešla až k dverám izby. Vošla dovnútra.
Ma: "Kde si byla?"
M: "Psala jsem ti, že přijedu, když budou návštěvy. Kde je Kid?" pozrela sa na prázdnu posteľ.
Ma: "Jo, Kid. Toho už pustily domu. Vzdyť víš, jak se pořád ptal."
Mery se zasmála. "Jo, to jo. A co je tohle?" Ukázala na stolek.
Markéta pootočila hlavu. Usmála se.
Ma: "To mi přinesl David. Pro pejska."
M: "David? Proč by ti něco nesl?"
Ma: "Já nevím. Ale udělal mi tým radost. Kidovi přinesl vstupenky na závody." Nadšene prohlásila.
M: "Ale to nemůže!" Zvýšila hlas.
Ma: "Mami. Co ti je? Jindy si tady od rána a teď si nechtěla přijít."
Mery nestihla zareagovať, keď vošiel David.
D: "Mery. Tak si tady. Sestra mi říkala, že..." Pozrel sa na obe. "Co je? Ruším?"
Ma: "Ne."
Mery sa naňho len pozrela.
D: "Děje se něco?" Prišiel bližšie k Mery a chcel ju pohladiť, tá však vzala bíle vodítko tak, že jej viselo vo vzduchu.
M: "Proč si to Markéte koupil?" tázala se.
D: "Tak. -prešiel si prstom po pere- Tvůj táta jí koupil psa, že jo? To se obyčejně majitelem psů kupuje." Ruku si dal cez telo a druhou si podoprel bradu.
M: "Ale... To jsem ji mohla koupit i já... Nebo, možná.... táta ji to už koupil... Já nevím." Strácala sa vo svojej reči.
Strácala sa v tom, čo cíti. Žila v obrovskej neistote, nevedela čo bude o týždeň. David k nej prišiel blíž a pohladil ju po predlaktí. Videl, že sa necíti dobre.
D: "Bál jsem se, že se ti udělalo špatně nebo co. Nebo že jsem to pokašlal. Mery, já nevím... Nevím co dělat.."
Mery hľadela do zeme. Ani jeho slová ju nedonútili zdvihnúť hlavu. Naklonil sa k nej, Mery si myslela, že jej chce dať pusu, tak sa uhla. David jej však z istej vzdialenosti šepol, že Kid na ňu čaká pred izbou a chce sa rozlúčiť. Markéta bola zmätená. David zostal dnu, aby jej mohol dať dole dlahu a Mery vyšla z izby. Kid sa ihneď vzpružil na nohy.
K: "Čau."
M: "Čau, Kide. Tak jdeš konečně domu?" Zasmála se.
K: "Jo, já se chtěl jenom s tebou rozloučit. Táta ti něco udělal?"
M: "To je od tebe pěkný. -usmála se- Co by... Ne... Jak ti to napadlo?"
K: "Já nevím. A slyšel jsem tě, jak na něho křičíš." Ukazoval na dvere.
Mery sa tým smerom pozrela a pochopila, že to asi musela prehnať.
M: "Ne... Já... vážně jsem křičela?"
K: "Jo, bylo vás slyšet až sem."
M: "To bude dobrý."
Pomaly si čupla a objala ho. Kid položil ruky na její záda a pak šel domů. David vyšiel z Markétinej izby. Mery sa k nemu obrátila. Hneď sa mu rozhodla ospravedlniť. "Davide, já..."
D: "Musím jít na operaci." Mávol na ňu rukou a celkom skoro jej zmizol z dohľadu. Mery pochopila, že to prehnala a tak sa rozhodla počkať naňho. Šla k Markéte, potom sedela na stoličkách pred jej izbou. Uvidela ho v diaľke, ako prichádza. Nešiel však rovno k něj, ale začal odomikať svoju ambulanciu.
M: "Davide -zdvihla ruku hore ako v škole- tady jsem."
Davidov pohľad klesol, vybral kľúč zo zámky a chôdzou prišiel k Mery. David len jemne zdvihol hlavu.
D: "Tak povídej."
M: "Můžu ti něco říct?"
D: "Tak už si řekla, že jo?" Mery v jeho hlase cítila odmeranosť.
M: "Co...co to mluvíš? Já ti potřebuju něco říct. Můžeme jít, prosím, do ambulance?"
David len prikývol a v tvári nemal nijaký výraz. Otočil sa na mieste a rýchlymi krokmi prišiel k ambulancii. Mery zavrela dvere. David sa rozhliadol po ambulancii, potom si sadol na lôžko. Mery sa iba oprela o jeho stôl, ale bundu, ktorú držala v ruke, položila na prázdnu stoličku. David sa poškrabal na nose, ale pozeral úplne iným smerom, mimo Mery.
D: "Návštěvy už skončily. Markéta říkala, že tu budeš jenom tehdy."
Mery sa vôbec nepáčilo, ako s ňou mluví.
M: "Promiň. Vím, že jsem na tebe vyletela kvůli taký blbosti."
D: "Jo."
Stále sa na ňu nepozrel. Mery už dochádzala trpezlivosť.
M: "Davide, je mi to opravdu líto."
D: "Mmm" rukou si pretrel oči.
M: "Davide!" Po prvýkrát sa na ňu pozrel. Mery pokračovala: "Co je? Jsi vůbec duchem přítomnej?!" David sa však tentokrát už naštval. Vzpriamil sa.
D: "Mery, já nejsem na tvoje řeči zvedavej." Mery vytreštila oči.
M: "Co je ti? Zbytečně křičíš."
D: "Měl jsem náročnou operaci. Jsem unavenej. A ještě..."
M: "Daví, promiň. Já jsem kráva." 
D: "Měl jsem exitus." Neprerušil svoju myšlienku a smutne pokračoval.

Koniec 14. časti.

Dária.